Věci se prostě
dějí.
Situace prostě nastávají.
Co v tu kterou chvílí ucítíš,
nikdy dopředu nevíš. Nedá se to ani nacvičit, ani naplánovat.
Můžeš to pozorovat. Můžeš to nechat projít, ať je to příjemné
nebo nepříjemné. A taky se můžeš snažit to potlačit. Zadusit
sám sebe. Vyhovět tomu, co se od tebe očekává. Být poslušnou
ovečkou. Přitakávat. Nebo zatnout zuby, a vydržet.
Kolik takových
chvílí, situací, více méně nepříjemných jsme v životě
zažili.
Dneska jsem prožila opačný pól. V přátelském
rozhovoru jsem dostala otázku, která mi nebyla v první chvíli
vůbec příjemná. Cítila jsem, jak se po zvyku stavím do opozice
a nabírám dech a myšlenky na svoji obhajobu. A najednou...nadechla
jsem se, uvědomila si, že všechno je jak má být a já jsem v
pořádku taková, jaká jsem i s tím, co cítím a jak se
rozhoduju. Začala jsem mluvit, a najednou se změnila celá situace.
Já jsem opustila svou tvrdošíjnost a pocit ohrožení. Najednou
jsem věděla, že jen na mě záleží, co a jak řeknu. A dokázala
jsem pojmenovat věci s otevřeným srdcem tak, jak jsem je cítila.
Bylo to nové, jiné. Nemuset se obhajovat, nemuset vysvětlovat.
Proč?
Protože jsem v pořádku taková, jaká jsem a tak se
přijímám.
Kolikrát jsem o tom četla, dnes jsem si to prožila.
Díky živote, za lidi, které mi do života posíláš. Díky za
zázraky, které se dějí.
Komentáře
Okomentovat