To je tak. Věci se dějí. Ovšem je rozdíl, jestli ty žiješ svůj život, nebo je tebou žit. Roky jsem držela situaci pevně v rukách. Nebo jsem si to myslela. Neustále migrény, které se mi vracely, mluví za vše. Moje hlava pracovala na plné obrátky. Byla jsem v tom víc než dost dobrá. Teď vlastně to, proč jsem se vyskytla v tuhle chvíli na tomhle místě, na tomhle blogu. Je 2:59 minut. Na tom by ještě nebylo nic tak moc zajímavého. Zajímavé je to, jak k tomu došlo. Prostě jsem se před hodinou vzbudila a pozorovala, jak mě brní celá pravá strana. Po včerejším odpoledni na trhu, když jsem si připadala jako rampouch, ale hřálo mě setkání s příjemnými lidmi, jsem moje pocity připisovala prochladnutí. K večeru bylo na trhu už kolem nuly. Po hodině co jen tak ležím, mi začaly přicházet myšlenky, co bych pro svoje tělíčko mohla dělat líp. Přimělo mě to vstát. Donesla jsem si zápisník a tužku. Zápisník z roku 2015, ve kterém je pár volných stránek. No a to nevymyslíte, na první stranách přímo vzkazy pro mě. Z té doby. Teď zrovna aktuální. Otočím se k nočnímu stolku, a všimnou si knihy o jídle, kterou tam mám už taky pěkně dlouho. Beru jí do ruky, a objevuju recepty. Jednoduché a vydatné. Prostě se svojí stravou musím a chci něco dělat. Na jedné stránce objevuji odkaz na blog té, co napsala kuchařku. Vtáhne mě to do děje a začnu hledat její stránky. Jmenují se: tu dívku dělají šaty. Hledám dál. Rozklikávám odkazy. Dostávám se na stránku, kde vidím stejný obrázek, jako jsem fotila kdysi v zimě u mě na zahradě. To už mě začíná připadat zvláštní. Hledám něčí blog, a dostanu se na svůj blog. Který jsem kdysi začala psát. Normálně jsem naměkko. Pořád něco vymýšlím. Podtlakem zvenku. Podtlakem toho, co dělají jiní. A jak to dělají. Starý pocit nejsem dost dobrá. Čtu příspěvky. To jsem přece já. To jsou moje prožitky, můj život, moje fotky. Autentické. Takové, jaké v tu chvíli byly. Když se nesoustředím na to, kdo to uvidí, nebo co si o tom pomyslí, jsou to záznamy o mě a mém životě. Můžu psát cokoliv, co v tu chvíli potřebuju a tak, jak to cítím. Kolik energie věnuju věcem, na kterých mi vlastně nezáleží. A kolik energie věnuju věcem, při kterých je mi dobře? Hlava mi neustále říká, že vlastně nevím při čem mi je dobře. Touha po dokonalosti se mě snaží někam manipulovat. A hlásek ve mně mi říká, už se na to vykašli, a pořád to neřeš. Věci jsou jednodušší, než jsem si kdy myslela. Každý den máme právo a možnost se rozhodnout, že začneme znovu a jinak. Jen my si tvoříme budoucnost. A to tím, co prožíváme dneska. Každou radost. Každý pocit opravdovosti, každý pocit toho, že jsme v pořádku, tak jak jsme. To všechno se ukládá, a z toho můžeme čerpat dál. Jsem vděčná, že cítím, že tu nejsem na všechno sama. Všechno je v pořádku, tak jak to zrovna je. Pro mě je to trpělivosti, a objevování toho, kdo jsem já.
Komentáře
Okomentovat